Setovia
Příběh systému, který vytvořil Kroměříž
Nejdůležitější technickou památkou Kroměříže možná není zámek ani zahrady, ale téměř zaniklá vodní síť, která umožnila jejich vznik.
Když se řekne Kroměříž, většina lidí si vybaví arcibiskupský zámek, Podzámeckou zahradu, Květnou zahradu nebo památky zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jen málokdo si však uvědomuje, že za vznikem, hospodářskou prosperitou a politickým významem tohoto mimořádného města stál po staletí důmyslný vodohospodářský systém, který dnes téměř zmizel z krajiny i z historické paměti.
Přesto právě tento systém představoval základní infrastrukturu, bez níž by Kroměříž nikdy nedosáhla postavení hlavního hospodářského a správního centra olomouckého biskupství. Voda zde nebyla pouze přírodním zdrojem. Byla zdrojem energie, prostředkem dopravy, nástrojem hospodářské výroby, součástí obrany města i prostředkem reprezentace moci.
Historie Kroměříže je proto ve značné míře historií vody.
Kroměříž neleží u řeky Moravy náhodou. Její poloha patří mezi nejvýhodnější místa středního Pomoraví. Již od pravěku a raného středověku se zde sbíhaly významné komunikační trasy spojující sever a jih Moravy s oblastmi západních Karpat, Poodřím i Podunajím.
Řeka Morava zde současně vytvářela rozsáhlou nivu s dostatkem vody, ale zároveň nabízela mimořádné možnosti pro budování umělých vodních děl. Právě souběh pozemních komunikací a vodohospodářských možností vytvořil předpoklady pro vznik významného sídelního centra.
Tato skutečnost obrací běžně přijímanou představu o vývoji města. Kroměříž se nestala významnou proto, že zde olomoučtí biskupové vybudovali své sídlo. Naopak — biskupové si Kroměříž zvolili proto, že zde už existoval mimořádně výhodný hospodářský a komunikační uzel, který umožňoval soustředění moci, výroby i obchodu.
Arcibiskupský zámek tak lze chápat spíše jako důsledek dlouhodobého hospodářského významu lokality než jako jeho příčinu.
Klíčem k pochopení celého systému je jez na Moravě v prostoru Strže. Právě zde byla část průtoku řeky odváděna do umělého náhonu, který následně zásoboval rozsáhlou síť hospodářských zařízení.
Tento náhon nebyl jednoduchým mlýnským kanálem. Představoval složitou technickou stavbu, jejíž význam lze přirovnat k energetické infrastruktuře moderního města. Voda byla vedena na desítky objektů různého charakteru — mlýny, pily, hamry, valchy, sladovny, pivovar, vodárenská zařízení, rybniční soustavy, zahradní vodní prvky i další hospodářské provozy biskupského panství.
Každý z těchto objektů využíval energii vody k výrobě hodnot, které následně posilovaly ekonomickou sílu biskupství. Ve středověkých a raně novověkých podmínkách představovala vodní energie nejvýznamnější obnovitelný zdroj mechanické práce.
Tam, kde dnes stojí elektrárny a rozvodné sítě, existovaly tehdy jezy, náhony a vodní kola.
Vodní systém Kroměříže nebyl pouze technickým řešením. Byl základem hospodářského modelu olomouckého biskupství.
Mlynářství představovalo jednu z nejvýnosnějších oblastí středověkého hospodářství — kontrola nad mlýny znamenala kontrolu nad zpracováním obilí, tedy základní složky výživy obyvatelstva. Pily umožňovaly zpracování dřeva ve velkém rozsahu, hamry vyráběly kovové výrobky potřebné pro zemědělství, stavebnictví i vojenství, sladovny a pivovar produkovaly zboží s vysokou přidanou hodnotou.
Každý litr vody proudící náhonem představoval současně proud peněz, naturálních dávek, daní a poplatků. Vodní soustava se tak stala nástrojem přeměny přírodního zdroje na ekonomickou moc.
Není náhodou, že součástí hospodářského komplexu byla také mincovna. Právě zde se symbolicky uzavíral proces proměny energie krajiny v politickou autoritu.
Voda poháněla výrobní procesy, výroba vytvářela bohatství a bohatství umožňovalo výkon moci.
Význam náhonu ale zdaleka přesahoval oblast hospodářství. Středověká Kroměříž byla obklopena mokřady, rameny Moravy a uměle vytvářenými vodními překážkami. Náhon se stal součástí obranného systému města a významně ovlivňoval jeho urbanistický vývoj.
Vodní toky vytvářely přirozené bariéry, které usměrňovaly pohyb osob i zboží — přístupy do města bylo možné soustředit do několika kontrolovaných vstupů vybavených branami a mosty. V době ohrožení mohla voda fungovat podobně jako městský příkop a zároveň komplikovala pohyb útočníků.
Vodohospodářský systém se tak stával součástí bezpečnostní infrastruktury města.
Stejně významný byl vliv náhonů na podobu okolní krajiny. Střední Pomoraví bylo po staletí územím s rozsáhlými mokřady, periodickými záplavami a měnícími se říčními rameny. Regulace vodních toků umožňovala odvodnění některých částí krajiny, vznik nových hospodářských ploch a stabilizaci osídlení.
Vodní síť tak vytvářela zcela novou kulturní krajinu, která nebyla produktem přírody, ale výsledkem dlouhodobé lidské činnosti. Mnohé části dnešní Kroměříže, Podzámecké zahrady i okolních hospodářských ploch vznikly právě díky systematické práci s vodou.
Voda zde nebyla překážkou. Byla stavebním materiálem krajiny.
Paradoxem dnešní situace je skutečnost, že nejvýznamnější technické dílo, které umožnilo vznik města v jeho známé podobě, je zároveň jednou z nejméně známých historických struktur Kroměříže.
Mnohé náhony byly zasypány, přeloženy nebo zatrubněny. Vodní zařízení zanikla, jez byl přestavován a paměť na původní funkce systému se postupně vytratila. Přesto lze v krajině dosud identifikovat řadu stop — relikty náhonů, dochované trasy vodních kanálů, historické mosty, pozůstatky mlýnů, změny parcelace, staré mapové podklady i archivní dokumenty. Teprve jejich vzájemným propojením začíná vystupovat obraz rozsáhlého a promyšleného vodohospodářského systému.
Současné poznání dějin Kroměříže bývá často soustředěno na jednotlivé objekty — zámek, zahrady, kostely nebo měšťanské domy. Skutečný význam města však nelze pochopit bez studia vztahů mezi nimi.
Kroměříž byla především fungujícím systémem. Vodní síť spojovala krajinu, hospodářství, dopravu, obranu i reprezentaci moci do jednoho vzájemně propojeného celku.
Zámek, zahrady, hospodářské dvory, mlýny, mosty, cesty i tržiště nebyly izolovanými prvky — byly součástí jednoho organismu, jehož krevním oběhem byla voda.
Poloha Kroměříže navíc otevírá širší historickou otázku. Místo leží v prostoru mimořádně významném z hlediska dálkové komunikace mezi Podunajím, Moravskou branou a oblastmi severní Evropy — už v době římské představovalo střední Pomoraví přirozený koridor spojující různé části střední Evropy.
Koncentrace komunikací, vodních zdrojů a hospodářského potenciálu vede k úvaze, zda zde nelze hledat některou z dosud nejednoznačně lokalizovaných lokalit známých z antických pramenů. Mezi nimi bývá zmiňována i Ptolemaiova Setovia, jejíž přesná poloha zůstává předmětem odborných diskusí. Taková hypotéza vyžaduje další archeologický, geografický a historický výzkum — přesto ukazuje, že význam prostoru Kroměříže může být podstatně starší, než obvykle předpokládáme.
Projekt rekonstrukce historické vodní páteře Kroměříže neusiluje pouze o popis jednotlivých vodních staveb. Jeho cílem je znovu odhalit mechanismus, který po staletí vytvářel hospodářskou sílu, urbanistickou podobu i politický význam města.
Nezkoumáme pouze náhony, jezy a mlýny. Zkoumáme způsob, jakým voda z Moravy vytvářela energii, bohatství, obchod, krajinu, obranu i reprezentativní sídlo olomouckých biskupů.
Možná právě zde se nachází dosud opomíjený klíč k pochopení skutečných dějin Kroměříže.
Nejvýznamnější technickou památkou města totiž nemusí být to, co dnes vidíme nad zemí, ale to, co po staletí proudilo podél jejích ulic — voda.